Květen 2016

Sport je droga #1

31. května 2016 v 12:18 | Sheilene |  Diary

Už jako malá holka jsem byla vedená ke sportu. Jako první krok bych považovala nástup do kroužku, kterému se říkalo "tanečky", kde jsem byla od 7 do 11 let. Chodila jsem tam pravidelně 4 roky, ale pravdou je, že jsem se málokdy těšila. Učitelka byla přísná a kolikrát nám vynadala, že něco děláme špatně, i když jsme to nijak neflákali a dělali, co řekla. Pamatuji si, jak jsme nacvičovali 2 vystoupení, ale nakonec jsem směla společně s dalšíma 2 holkama účinkovat pouze v jednom. Při nácviku druhého se jí u nás totiž pořád něco nelíbilo a já nikdy nezjistila co, jelikož jsem se snažila, jak jsem jen mohla. Otrávená z marné snahy jsem s radostí odešla. Během těchto 4 let jsem zároveň 1 rok chodila na aerobic, který mě bavil mnohem víc a následně mě kamarádka na rok přemluvila do volejbalu. Také naštěstí/bohužel (nevím) jsem vynikala všeobecně v atletice, čehož si učitelé nemohli nevšimnout, takže každoročně jsem se musela účastnit těch školních soutěží na sportovním stadionu pomalu ve všech disciplínách. Často jsem byla ve vybrané skupině sportovců, kteří reprezentovali školu, ale nikdy jsem si tuto povinnost neužívala. Jasně, za medaily jsem byla ráda, ale to mě nijak nenabuzovalo. Na gymplu jsem se tedy s radostí podobným soutěžím vyhýbala.

Pochroumaný svět aneb mé zkušenosti s blogem

27. května 2016 v 18:26 | Sheilene |  Diary

Jak už jste se v jednom z mých předešlých článků dozvěděli, bloguji již pěknou řádku let a měla jsem tedy dostatek času udělat si obrázek, jak to v tomhle světě chodí a nemálokrát jsem byla zklamaná. Když jsem začínala se svým prvním blogem, navštěvovala jsem veselé, barevné a hlavně pozitivně naladěné blogy, kde články byly doprovázeny roztomilými obrázky a smajlíky. Ale najednou mi přijde, že se tyto blogy někam poděly. Neříkám, že všechny vymizely, ale už na ně nenarážím tak často jako dříve. A víte proč je těžké je najít? Protože málokoho zajímá, že někdo obyčejný měl krásný den, že si užívá života a všechno mu klape. Depresivní články se staly mnohem více čtivé. Články plné smutku, slz, sebepoškozování, poruch příjmu potravy a někdy také alkoholu, krabiček cigaret a myšlenek na sebevraždu. Vše samozřejmě doprovázené co nejdepresivnějšími obrázky z tumblr.com a podobně. V komentářích ostatní autora/ku litují a drží jim pěsti, aby se vyhrabali z toho dna a byli šťastní. Avšak pochybuji, že všichni to myslí vážně. Je snadné 50x kliknout na nějaký odkaz a pod článek napsat "To mě mrzí. Snad bude líp. :( ". Je to jednoduchá cesta jak svůj blog zviditelnit. A to je další věc, o které jsem chtěla mluvit. Nemám ráda komentáře typu "Máš hezký blog. / Hezký článek. / Krásně píšeš." a podobně. Stejně tak komentáře reagující na první/poslední větu z celého článku. Je to do očí bijící a člověk si hned domyslí, že komentujícímu jde jen o to, aby kliknul na odkaz jeho blogu a váš příspěvek ho vlastně vůbec nezajímá. Nebudu lhát. Také někdy použiji jednu z vět, které tak nesnáším. Ale jak oni na mě, tak já na ně. :)


Také mě mrzí fakt, že někteří blogeři, co píšou smysluplné články, jsou nedocenění a pak nějaká holka, co se vychloubá svým přepychovím životem na růžovém bločku (nemyslím nikoho konkrétního!) má neskutečnou návštěvnost. Pak jen čtu ty komentáře pod článkem s fotkami drahých hodinek a pózující slečny v plavečkách na jedné z mnoha dovolených, které si může dovolit za peníze rodičů a říkám si, že polovina lidí jí zavidí a ta druhá touží po tom, aby jejich blog navštívila. Samozřejmě slečna použije jeden z výše uvedených komentářů, aby si udržela návštěvnost.
Tohle je můj pohled na blogový svět. Možná jen jsem navštěvovala špatné blogy a nenarazila na ty správné, ale nebude to tím, že je tu tak málo doceněných kvalitních blogů, které jsou zastírány hromadou nesmyslných blábolů?
Tímto článkem nechci nikoho hejtovat. Netvrdím, že můj blog je kvalitní a stále se na tom snažím zapracovat Toto jsou pouze mé pocity. Chápu, že někteří mají blog, protože je to baví a píšou sami pro sebe. Ale já vlastně nemám tolik problém s autory - ať si píšou, co chtějí. Spíš mě zaráží, co se lidem líbí a jak některým jde pouze o popularitu. Zkuste se nad sebou zamyslet. :)

May Diary #2

21. května 2016 v 15:02 | Sheilene |  Diary
evan peters, american horror story, and ahs image

Konečně mám na koleji myšičky! Po dlouhém vybírání klece a ještě delším řešení dopravy adoptovaných potkánků se konečně mohu radovat. Dva jsou zbarvení husky a jeden je celý tmavě šedý (skoro až černý) s bílýma rukavičkami, pnožkami, bradičkou a náprsenkou. :3 Jejich fotečku určitě dodám, ale až budu mít nějakou kvalitní. :) Jsou to dvouměsíční třeštiprdla, která buď spí schovaná v hamaku nebo lítají jak blázni po kleci (speciálně v noci, když zhasnu a chci spát). Kéž by si aspoň to vyjasňování pozic (kdo je kápo) nenechali na noc, ale vyřešili si to přes den.

Poslední dva týdny praxe jsem strávili v nemocnici na oddělení následné péče, kam shodnou okolností přesunuli pacienta, kterého jsme měli v péči na předchozím oddělení. Ráda jsem ho viděla, protože bylo super sledovat, jak se každým týdnem lepší. Zároveň bylo zajímavé sledovat, jak rychle mizí svalová hmota u léžících pacientů. Bohužel jsem zrovna měli smůlu a chytili vážně "výbornou" skladbu pacientů, takže oddělení vypadalo spíše jako blázinec. Jedné paní jsme řekli, že jí podáme župan a ona začala protestovat, že se nejmenuje Župan a když jsme jí ho po procházce po chodbě vrátili na věšák, začala se po něm shánět, proč ho nemá na sobě. Následně nám druhá paní na otázku "Půjdete se s náma projít?" odpověděla, že už tu polévku snědla. Navíc smrad z některých pacientů byl k nevydržení. Možná si říkáte, že jsem moc velká fajnovka, ale na mém místě byste také krčili nos. Už si čtvrt roku zvykám, ale tohle byl hardcore. Opravdu jsem byla vděčná za normální pacienty, se kterýma si člověk mohl alespoň trochu popovídat.

May Diary #1

6. května 2016 v 18:05 | Sheilene |  Diary
Nebojte, nic takového se svými myšáčky nedělám. :D
To už je vážně květen? O.O Ten čas neuvěřitelně letí. Asi bych se po dlouhé době mohla ozvat, aby jste věděli, že jsem naživu. :D Takže z poklidného důchoďáku jsem se přesunula zpátky do nemocnice, kde se lidé střídají jeden za druhým, ale měli jsme tam i pár stálých "zákazníků. Myslela jsem, že po zvířátkovém DD už mě nic lepšího nečeká, ale vlastně na tomto oddělení v nemocnici se mi asi líbilo nejvíc. Nebylo to tak monotonní, nikdo se nám nesnažil dát co nejvíc práce a bylo každým týdnem vidět zlepšení, což člověka nabudí. Mrzí mě, že po třech týdnech se musím přesunout na další oddělení, které není zrovna vychválené. Navíc zkoušky se blíží rychlostí světla a já nevím, co se mám učit dřív, protože nám skoro všechny předměty narvali do dvou týdnů. Tahle škola asi vážně nechce, abychom dostudovali. :/
Před dvěma týdny jsem se musela rozloučit se svým milovaným potkánkem, u kterého se mi absces nepodařilo vyléčit, protože ho měl od kosti a rozjížděl se tak, že se chudinka ani nemohl najíst a tak ztrácel chuť k životu. Bylo to příšerné a musela jsem ho nechat uspinkat, abych mu alespoň ulehčila od trápení. Navždy zůstaneš v mém srdci myšáčku. :(
A teď něco veselejšího.. Myslela jsem, že další dávku starostí o potkánky nezvládnu, ale já spíš nezvládnu být bez nich. A tak místo plánovaných dvou si adoptuji rovnou 3 nové prdelky. Příští týden by měli ke mě dorazit a já doufám, že budou u mě spokojení. :3 Snad jim bude přáno a budou mít krásný dlouhý zdravý život. :) Fotečky určitě budou, ale až je pořídím.
Jinak to je nejspíš všechno. Můj život se poslední dobou točí jen kolem školy a potkánků. Ze zkoušek mám hrůzu, ale musím to nějak zvládnout. Hodila by se mi nějaká brigáda, ale jsem celé dny ve škole, večer vysílená, na víkendy někdy zůstávám a někdy jedu domů.. kéž by se našlo něco, co se dá dělat doma. Snad nezkrachuji. :D Pro dnešek se s váma loučím a brzy se zase ozvu.